V květnu 2026 otiskl New York Times Magazine dlouhý, krásně ilustrovaný text o intersticiu — o prostorech vyplněných tekutinou, které procházejí našimi tkáněmi a vedou mezi nimi. V anatomii byl pečlivý. Pak vzal čtenáře krok za krokem od pojivové tkáně k akupunkturním bodům, od bodů k meridiánům a od meridiánů až k větě, že intersticium by mohlo být pojítkem mezi východní a západní medicínou.
Kdo pracuje s tělem, ucítí, jak ta věta táhne. Právě proto stojí za to u každého kroku zpomalit a zeptat se, co studie pod ní skutečně ukazují — a v jednom případě i co článek vynechal.
Anatomie platí
Tahle část drží. V roce 2018 popsala skupina kolem patologů Neila Theise a Rebeccy Wellsové prostory vyplněné tekutinou a podepřené svazky kolagenu ve stěně žlučovodu. Podobné struktury pak našla ve střevě, v močovém měchýři, v kůži, kolem tepen a dýchacích cest a ve fasciích. Dlouho unikaly z prostého důvodu: běžná příprava vzorku je zhroutí, takže na obyčejném preparátu vypadají jako trhliny.
V roce 2021 táž skupina sledovala v chirurgických vzorcích tetovací pigment a koloidní stříbro. Našla je cestou z kůže a z tlustého střeva do přilehlé fascie a podél pochev nervů a cév, které přecházejí od orgánu k orgánu. Závěr formulovala opatrně: celým tělem by mohla procházet síť těchto prostorů. Pozdější práce nález rozšířily na plíce a slinivku.
Dvě věci si z toho stojí za to odnést. Zaprvé, myšlenka není nová, a výzkumníci to říkají sami: práce, kterou v roce 2023 napsali Wellsová, Theise a padovská anatomka Carla Stecco, ji vede zpět k pokusům Franklina Malla s barvivy na Johns Hopkins na přelomu 19. a 20. století. Výzkum fascií a výzkum intersticia se skutečně potkávají — a potkávají se u lidí, kteří berou metodu vážně. Zadruhé, tyto studie ukazují spojitost stavby, viděnou ve vzorcích tkáně. Neměří, jak tekutina proudí živým tělem. Slova „třetí oběhový systém“ pocházejí z rozhovoru, ne z odborných prací.
Most k akupunktuře je zajímavý — a tenký
V roce 2002 zakreslila Helene Langevinová akupunkturní body do sérií řezů paží a zjistila, že 80 % z nich leží na rovinách pojivové tkáně mezi svaly nebo uvnitř nich. Číslo je nápadné, jen s jednou otázkou, na kterou abstrakt neodpovídá. Roviny pojiva jsou v paži všude — kolik náhodně vybraných bodů by na některou z nich padlo také? Dokud to nevíme, nelze těch 80 % číst jako víc než náhodu.
Studie, o kterou se článek opírá nejvíc, je novější. V roce 2021 vpíchli výzkumníci patnácti zdravým dobrovolníkům fluorescenční pigment do kůže na vnitřní straně předloktí — do bodů na takzvaném meridiánu osrdečníku a pro srovnání do blízkého kontrolního místa. Z devatenácti vpichů fluoresceinu do bodu PC6 se jich patnáct, tedy 79 %, pomalu rozlilo vzhůru po paži v linii, která odpovídala meridiánu, a znovu se vynořilo v dalším bodě, PC3. Kontrolní vpichy žádnou linii nevytvořily. Ultrazvuk pod stopou nenašel cévu, zato mezisvalovou fascii.
Časopis napsal, že pigment putoval podél meridiánu téměř u všech dobrovolníků. Studie říká patnáct z devatenácti vpichů, ne lidí. A říká ještě něco, o čem článek nemluví vůbec.
Druhý pigment
Výzkumníci použili pigmenty dva. Druhý, indocyaninová zeleň, se blízko vpichu choval jako první. Výš na paži se pak rozešel a k bodu PC3 se nesbíhal.
To je nejvýmluvnější věta celé práce. Kdyby linie byla kanálem — meridiánem se stěnami —, šly by jím oba pigmenty. Nešly. Obě molekuly se liší velikostí i tím, jak pevně se vážou na bílkoviny, a každá šla jinudy. Nejjednodušší výklad je, že fluorescein ukázal, jak se určitá molekula pohybuje tkání, která má směr — jako dřevo, které se snáz štípe podél let než napříč. Samo o sobě je to zajímavé. Není to ale totéž tvrzení jako dráha, která má vlastní totožnost.
Ten výklad je náš a studie ho nerozhoduje. Jenže výsledek, který platí pro jednu stopovací látku a pro druhou ne, je přesně ta podrobnost, která rozhoduje, co výsledek znamená. A je to přesně ta podrobnost, která zmizí, když se nález převypráví jednou čistou větou.
Klinická zkouška
Most se dá prověřit ještě jinak, a bez pigmentů. Kdyby akupunktura působila přes konkrétní intersticiální dráhy, mělo by záležet na tom, jak přesně jsou jehly umístěny.
Největší analýza, kterou máme, spojila individuální data 20 827 pacientů z 39 randomizovaných studií akupunktury u chronické bolesti. Akupunktura byla lepší než žádná akupunktura o klinicky viditelný kus a lepší než předstíraná akupunktura o kus malý, zhruba o pětinu směrodatné odchylky. Většina přínosu trvala ještě po roce. Velikost účinku ale nesouvisela s tím, jak byla akupunktura provedena. Rozdíly mezi studiemi určovalo hlavně to, co dostala kontrolní skupina; předstírané jehly, které kůži skutečně propíchly, se skutečným blížily.
To neříká, že akupunktura selhává. Říká to, že přínos nejspíš nezávisí na přesnosti, jakou by vyžadoval výklad meridiánu jako kanálu. Hypotézu intersticia to nevyvrací. K vysvětlení ji jen nepotřebuje.
Co to znamená pro práci s tělem
Poctivě se dá říct, že intersticium existuje, že navazuje na fascie a že je vážní anatomové zkoumají spolu. Poctivě se dá říct, že existují malé, nezopakované nálezy, které kladou některé akupunkturní body do rovin pojiva — i s tou částí, která neobstála.
Poctivě se nedá říct, že věda potvrdila meridiány. Nedá se říct, že práce s fascií působí tím, že hýbe tekutinou v intersticiu, proplachuje ho nebo „uvolňuje proudění“: nic takového žádná z těch studií nezkoumala. A nic z toho nepodporuje představu, že fascie nebo intersticium ukládají emoce či vzpomínky. To tvrzení se k tomuto výzkumu přilepí, protože výzkum je nový a tvrzení hledá domov. Z odborných prací ale pocházet nebude.
Tím ovšem nevynášíme soud nad jazykem, kterým se o těle v terapii mluví. Pavel Kouba to ukazuje na víně. Věta „to víno mi chutná trpce“ vyjadřuje přítomnost a zpochybnit ji nelze; pravdivé nebo nepravdivé může být teprve spojení — „to víno je trpké“, „jsem tedy nemocen“ (Kouba 2016, s. 46). „Cítím, jak se to uvolňuje“ patří k první větě a odborný článek v ní nemá co vyvracet. Dětská psychoterapeutka Ingrid Strobachová ve stejné knize popisuje, co terapeutická formulace dělá: je to „nabídka rozumět něčemu jako pravdivému. Nabídka nemusí být přijata“ (Strobachová 2016, s. 229). Čára tedy nevede mezi tělesnou terapií a vědou.
Strobachová jde ještě dál a v závorce, skoro mimochodem, říká: „psychoterapie jako teoretický obor je protimluv“ (s. 223). Terapie není nedopsaná teorie, kterou by věda měla dokončit. Proto ani podpora, kterou jí věda může dát, nespočívá ve vysvětlení toho, co se mezi terapeutem a klientem děje. Takové „vysvětlení“ se občas nabízí — a míjí se s tím, co je na tom procesu podstatné. Co věda udělat může, je hlídat hranici: kde se nabídka začne vydávat za zjištění o tkáni, platí to, co stojí výš.
S měřením je třeba zacházet opatrně. Autorka se na téže stránce ptá, co znamená účinnost v celoživotní nebo mnoho let trvající analýze a co v rychlém zásahu (s. 223). Ohraničený zásah v jedné oblasti a v jednom čase se změřit dá, a poměrně snadno. Dlouhodobému klientovi hlubinné terapie ale jde o něco jiného — o stabilitu a proměnu prožívání. Tam může být snaha o objektivizaci a „měření“ spíš kontraproduktivní: měření do procesu samo vstupuje a může ho zúžit na to, co se dá zaznamenat.
Anatomie je skutečný a dobrý příběh. Nepotřebuje, aby byl most hotový, aby stál za vyprávění. A vypráví se líp, když v něm druhý pigment zůstane.
Prameny se stupněm a s tím, co který z nich ukazuje a co ne, jsou na stránce Co víme a jak dobře to víme. Kouba, P., „Pravda v rozumění“, a Strobachová, I., „Co je pravdivost v psychoterapii? Dítě v psychoterapii a pravdivost“, obojí in: K. Trlifajová, J. Frei a kol., Spor o pravdu, Filosofia, Praha 2016, s. 43–66 a 223–233.