V roce 2008 dostala skupina zkušených meditujících prostou úlohu: počítat vlastní tepy bez měření pulsu. Pak měli říct, jak jim to šlo. Hodnotili se lépe než kontrolní skupina a úloha jim připadala snazší. Ve skutečnosti nebyli přesnější ani o kousek.

Je to skutečný nález a stojí za to si ho pamatovat. Zajímavější je ale otázka, kterou si v té místnosti nikdo klást nemusel, protože za něj byla zodpovězena předem: proč zrovna tepy?

Dvě věty, které znějí jako jedna

„Cítím dobře své tělo“ je sebehodnocení. „Rozpoznám vlastní tep“ je výkon. V běžné řeči splývají v jedno tvrzení; v datech se rozcházejí. Tam, kde se obojí měří nástroji, které při opakování dávají stabilní výsledek (korelace 0,60 a 0,73 mezi dvěma měřeními), vychází vztah mezi objektivní přesností a tím, jak lidé své tělesné vnímání hodnotí sami, na 0,06. To není slabý vztah. To je žádný vztah.

A není to jen tím, že se lidé přeceňují. Profesionální tanečnice svůj tep skutečně rozpoznají lépe než kontrolní skupina — a ani u nich se výkon nekryje s tím, jak samy sebe popisují. Jsou to dvě různé věci.

Srdce v tomhle oboru nikdy nikdo nenavrhl

To se snadno přehlédne. Žádná somatická tradice nikdy netvrdila, že dovednost, kterou pěstuje, je počítání srdečních úderů. Ne Reich, ne Gendlin, žádný učitel žádné linie. Srdce se do téhle literatury dostalo z jediného důvodu: vytváří zřetelnou, spočitatelnou a zvenčí ověřitelnou událost několik tisíckrát za hodinu — a skoro nic jiného uvnitř těla to nedělá.

To je docela dobrý důvod, proč na tom postavit výzkumné paradigma. Není to důvod brát výsledek jako rozsudek nad čtením těla. Kritérium bylo zvoleno podle dostupnosti, ne proto, že by někdo doložil, že je pro věc podstatné. A závěr sahá jen tak daleko, kam sahá jeho kritérium.

Nástroj je na tom hůř, než by se podle jeho užívání zdálo

Když na jediné úloze stojí celá stavba, záleží na tom, v jakém je stavu. Na vzorku 572 lidí bylo přes 95 % výsledků podpočtem a skóre se ukázalo být svázané s tepovou frekvencí samotného účastníka. Stačí zpřísnit instrukci z „počítejte své tepy“ na „počítejte jen ty tepy, které opravdu cítíte“, a skóre klesne zhruba na polovinu. Slušná část toho, co bylo publikováno jako interoceptivní přesnost, byla tedy něco jiného. Dva publikované komentáře namítají, že část této kritiky je artefakt toho, jak se skóruje poměrová veličina; podpočet ale uznávají obě strany a na námitku ke znění instrukce nikdo neodpověděl.

A pro každého, kdo by chtěl jedno čisté číslo, je to ještě horší: počítat vlastní tepy a rozpoznávat vlastní tepy jsou dvě úlohy, každá sama o sobě spolehlivá, a navzájem nekorelují. Žádná jediná veličina jménem „objektivní interoceptivní přesnost“ neexistuje. Systematický přehled, který obor sám o svém měření pořídil, označuje vysokou validitu za „potenciálně nepolapitelnou“. Ani úhledný třídílný model — přesnost, vnímavost, uvědomění — není hotová stavba: jeho jediný přímý test ho potvrdil jen zčásti a výsledek závisel na použité úloze. Jeho hlavní autorka od něj v roce 2022 přešla k širšímu rámci s odůvodněním, že posuzovat ty tři složky odděleně nezachycuje, co interocepce je.

Proč tedy ten rozchod mezi sebehodnocením a výkonem pořád platí? Protože na té úloze nikdy nestál. Objevuje se tam, kde jsou obě míry časově stabilní; objevuje se uvnitř jednoho vzorku, u meditujících; a objevuje se i tam, kde přesnost skutečně vyšší je, u tanečnic. Když se nástroj rozebere a nález zůstane stát, je to právě ta zkouška, která ukáže, že je skutečný.

K čemu měření slouží, není v každé disciplíně totéž

Následující rozdělení je naše vlastní, ne převzaté z literatury. Dělá ale práci, kterou obecná stížnost na zástupné veličiny udělat neumí.

V inženýrství je měřitelnost rozhodující, i když výklad zástupných veličin je skutečně obtížný. Na pocit se nic nenasadí. S obtížemi se zachází tak, že se pojmenují — ne tak, že se měření vzdá.

Ve vědě je měřitelnost rovněž nezbytná, ale ještě důležitější je soudržný výklad opřený o model. Číslo bez modelu, který řekne, čeho je to číslo mírou, není nález; je to údaj. Literatura s tisíci měření, ale bez modelu, který by spojil úroveň fyziologie s úrovní prožitku, není blízko odpovědi, ať měří sebepřesněji.

Ve fenomenologických disciplínách může úporná snaha o měřitelnost škodit, protože zakrývá to podstatné. Dostupná škála rozhodne, co se bude pokládat za předmět; co se na ní zobrazit nedá, přestane být vidět. To není argument proti měření. Je to argument o tom, čeho je tu měření dokladem. (Jak tenhle web drží od sebe měřené, spočtené a hodnocené, popisuje stránka co na tomto webu znamená „měření“.)

Vada je tedy užší než „zástupné veličiny jsou špatné“. Je to použití měřítek jedné disciplíny na otázku, která patří jiné. A přesně to dělá literatura o srdečním tepu: vede fenomenologickou otázku podle inženýrských pravidel.

A naše vlastní strana je chycena v témže

Tady by bylo pohodlné říct, že pociťovaný smysl je příliš bohatý, než aby se dal měřit, a že badatelé měli přijít za námi. Ten argument k dispozici není, protože se to zkusilo.

Škála prožívání (Experiencing Scale, EXP) hodnotí hloubku prožívání z přepisů terapeutických sezení od roku 1969. Za dobrých podmínek je spolehlivá a něco předpovídá: metaanalýza deseti studií a 406 klientů zjistila, že souvisí s výsledkem terapie, zhruba r = 0,19 — asi čtyři procenta rozptylu. Něco v okolí pociťovaného smyslu je tedy měřeno šedesát let.

A selhává úplně stejně jako tep, jen z druhé strany. Terapeutický směr na výsledek nemá vliv: škála předpovídá stejně dobře uvnitř kognitivně-behaviorální terapie a její autoři ji sami označují za pravděpodobný obecný faktor — čili neměří nic, co by bylo vlastní právě prožitkové terapii. Nejsilnější dohledaná kritika její validity zjistila, že nejblíž jí stojí hustota vět v první osobě, v nichž klient něco odhaluje o sobě: spočitatelná vlastnost řeči. Zda ji nemate výřečnost, vzdělání nebo společenská vrstva, nikdy nikdo neověřil — u nástroje, který pracuje s přepisy. Nezávislá studie z roku 2026 zjistila, že se skóre EXP během terapie neměnilo a nic nepředpovídalo, zatímco terapeutický vztah ano. A samotný focusing nemá po šedesáti letech ani jednu dokončenou randomizovanou studii; uvádí to v tisku Gendlin Research Center, ne nějaký kritik.

Poctivá verze je proto souměrná a je silnější než ta zdvořilá. Kardiologové měří srdce, protože srdce jde počítat. Prožitková strana měří přepsanou řeč, protože řeč jde nahrát. Ani jedna strana neměří to, co pojmenovává. A jestli je nepřítomnost solidního modelu s jednoduchými měřitelnými veličinami ctnost, nebo nedostatek, je vedlejší spor o postavení disciplíny, ne o jejím předmětu.

Týž tvar, jen větší

Robert Sapolsky v knize Determined (2023) tvrdí, že svobodná vůle neexistuje: každé rozhodnutí má neurobiologické předchůdce, vrstvu za vrstvou až dolů, a v tom řetězu není spára, do níž by se dala vsunout. Svou výzvu formuluje jako přenesení důkazního břemene: ukažte mi neuron, který je bezpříčinnou příčinou, a doložili jste svobodnou vůli.

Právě v té výzvě je chyba. Není v datech, je v úsudku — je to chyba logická, a tedy vědecká chyba toho nejzákladnějšího druhu, protože logická důslednost není něco vedle vědecké poctivosti, ale její předpoklad. Je to zamlčený předpoklad. Sapolsky dělá z bezpříčinnosti podmínku svobody. Takovou svobodu nikdo nehájí — čirá náhoda není vláda nad vlastním jednáním, to připouštějí i jeho odpůrci. Jediné, co by u něj mohlo platit za svobodnou vůli, je tedy něco, co nikdo netvrdí, a otázka je rozhodnuta definicí dřív, než dorazí jakýkoli důkaz. Kniha věnuje šest kapitol emergenci, chaosu a kvantové neurčitosti; probírat je ale není totéž co ukázat, že rozhodnutí nemá žádný stupeň volnosti. Že náhoda není svoboda, je pravda — a odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil. Krok, na kterém všechno stojí, od „má předchůdce“ k „nemá žádnou volnost“, se v knize nikde neargumentuje. Je vestavěn do definice a nikde není přiznán. To, že někdo napíše šest kapitol, neznamená, že jeho závěry platí, a dokonce ani to, že ví, o čem píše.

Chceme-li obhájit determinismus uvěřitelně, nesmíme se zastavit na půli cesty. A pokud se nezastavíme včas, fundamentální determinismus těžko obhájíme.

Následující úvaha je naše vlastní, ne převzatá z literatury o svobodné vůli; opírá se o fyziku, kterou lze dohledat. Determinismus se dá důvěryhodně tvrdit jen tam, kde umíme systém popsat deterministickými rovnicemi — tedy ve fyzice. Nikde jinde se do popisu nedostane jinak než jako předpoklad, a předpoklad není důkaz: kdo ho vloží na začátek, najde ho na konci. Kdo chce hrát deterministickou hru poctivě, musí proto sestoupit tak hluboko, jak to jde: k rovnicím vývoje, které deterministické opravdu jsou. Tam vede jen důsledná redukce — z chování na tkáně, z tkání na buňky, z buněk na molekuly.

A tam se narazí, dvakrát. Poprvé na složitost: kvantový popis molekul stojí na Schrödingerově rovnici, která deterministická je, ale řešit ji v plnosti neumíme. Bedřich Velický připomíná Diracovu větu z roku 1929, že základní zákony pro většinu fyziky a celou chemii jsou „úplně známy a jediná potíž je, že exaktní aplikace těchto zákonů vede k rovnicím, jež jsou příliš složité na to, aby byly řešitelné“ (Velický 2016, s. 184–185); v poznámce spočítá, že vlnová funkce jediné molekuly vody by zabrala řádově 1039 petabytů. Všechno, co o molekulách víme, je proto aproximace — o pevných látkách Velický píše, že „řešení rovnic neobyčejné složitosti jsou přiznaně aproximativní“ (s. 12). Podruhé na náhodu: i kdyby vývoj byl plně deterministický, to, co nazýváme klasickým světem, vzniká teprve tam, kde se systém oddělí od svého okolí — a výsledek toho oddělení, výsledek měření, je z podstaty náhodný. Na to upozorňuje mimo jiné Roger Penrose; a naráží se na to pokaždé, když se popis rozdělí na systém a okolí, ať je hranice molekulární, buněčná nebo tkáňová. Jak ten sestup vypadá, když ho vede fyzik, ukazuje přednáška Pavla Krtouše Svobodná vůle v deterministickém vězení ze semináře Filosofické problémy fyziky na MFF UK (2021).

Kdo tedy důsledně sleduje nejlepší současnou znalost, stojí před otázkou, na kterou kniha neodpovídá: jak lze obhájit plný determinismus na úrovni chování, když popis té úrovně visí na mnoha patrech aproximací a pod nimi na dekoherenci, která je náhodná? Z rozumného částečného modelu složitého systému se dá říct mnoho užitečného. Nedá se z něj udělat silný výrok o podstatě toho systému — a „nemáte svobodnou vůli“ je výrok o podstatě.

David Bentley Hart to řekl ostřeji. Vědecký obsah knihy je podle něj aktuální a stojí za přečtení, její argumentace ale obsahuje základní logické chyby prakticky na každé stránce; došel k tomu přes Libetovy pokusy ze sedmdesátých let, u nichž byl mechanistický předpoklad podle něj zabudován už do metody, takže výklad výsledků byl rozhodnut předem. Zaznělo to mimochodem, během asi dvou minut rozhovoru s Philipem Ballem z března 2024 (pasáž začíná kolem 0:56:16); přesné znění zde neuvádíme, dokud je neověříme proti nahrávce, a čtenáře odkazujeme přímo na ni. Na váze námitky to nic nemění: neplatí proto, kde zazněla, ale proto, že sedí na text — a čtení definice výše si může udělat každý. Hart přitom není zastánce svobodné vůle v libertariánském smyslu; ten model sám pokládá za nesmysl. Jeho spor je s mechanismem povýšeným na metafyziku — s tím, že se otázka po záměru a rozumu rozhoduje podle pravidel disciplíny, která umí měřit předchůdce.

Je to táž chyba přenosu jako u tepů, jen na úrovni, kde je v sázce pojem osoby.

A kterým směrem argument běžet nesmí

V osmdesátých letech vypadala jedna úvaha neprůstřelně: komorové arytmie po infarktu předpovídají náhlou smrt; encainid a flecainid je potlačují; tedy zachraňují životy. Kritérium — arytmie na holterovském záznamu — bylo zvoleno proto, že je objektivní, měřitelné a rychle dostupné. Šlo ale o přežití.

Studie zjistila 56 úmrtí ze 730 pacientů na lécích proti 22 ze 725 na placebu. Léky dělaly přesně to, co zástupná veličina měřila, a zabíjely. Autoři závěrečné zprávy uvádějí, že mechanismus nadměrné úmrtnosti zůstává neznámý — a to je na tom podstatné: selhání zástupné veličiny bylo prokázáno dřív, než bylo vysvětleno. Kdyby někdo odmítl měřit z úcty k bohatosti jevu, tohle poznání by nepřinesl. Nepřineslo by ho nic jiného.

Tohle tedy není argument pro to, aby se měřilo méně. Je to argument pro to vědět, která otázka se právě klade.

Co z toho skutečně plyne

Ten úzký nález platí a stojí za to se ho držet. Jistota o tom, co vnímám, není dokladem toho, co vnímám — u klienta, který říká, že je se svým tělem v dobrém kontaktu, i u terapeuta, který si je jistý tím, co v místnosti cítí. Ti meditující nelhali a nebyli nedbalí. Byli si jistí, a jejich jistota nenesla žádnou informaci.

Roky praxe nejsou kvalifikací pro přesnost. Mohou být kvalifikací pro stabilitu, pro schopnost snést těžké stavy, pro schopnost zůstat s druhým člověkem — a to nejsou maličkosti. Jen to není totéž co číst tělo správněji, a obor nechává první zastupovat druhé.

Ještě jednu věc je třeba říct, aby slovo přesný nezůstalo jen u měření. V terapeutické praxi se o přesnosti mluví také, jen v jiném smyslu. V Hakomi se hledá sonda, která rezonuje přesně — věta, která v klientovi něco rozezní, a ne ta o slovo vedle. Ve focusingu se hledá slovo, které na pociťovaný smysl „sedí“, a tělo samo pozná, když nesedí. Tuhle přesnost korelace nevyjádří. Je to mnohem jemnější práce s jazykem, než jakou vede technické měření, a obě metaforiky se kryjí jen zčásti. Studie s tepy o ní neříká nic — a tenhle text také ne. (Tento odstavec je náš vlastní výklad, ne nález studie.)

Co z toho neplyne: že výsledek s tepy je rozsudek nad čtením těla. Je to rozsudek nad počítáním tepů, o kterém tady nikdy nikdo netvrdil, že je tou dovedností.

Doklady, včetně těch, které stojí proti všemu výše, jsou na stránce Co víme a jak dobře to víme — s pojmenovanými zdroji a s mezerami označenými jako mezery.